Zobrazují se příspěvky se štítkemrecenze. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemrecenze. Zobrazit všechny příspěvky

středa 28. listopadu 2012

Nechápač zase sjel něco aktuálního. Crown the Empire.

Příliv hajpovanejch kapel z Punk Goes Pop vyvrhnul na břeh Rise Records novou kapelu pro mládežnické emčo přívržence. Nechápač neváhal ani sekundu.
Vlasta Horvát s bafometem na krku. Už se vám chce brečet?

Měli sme již tu čest se s nimi seznámit při coveru Payphone, však na chladnokrevného Nechápače valného dojmu nezanechali. A tak, když se mu Crown the Empire zjevili i v odběrech na Youtube a to přímo takhle:
tak si řek: No to bude prdel. A takyže byla.

Když se totiž prokousal přes podivně frázovanou mutaci recitálu čistýho vokálisty (z kterýho si činil čistou psinu), tak se dostal do nádherně melodickýho refrénu, a to Nechápačovi sedlo kurva tak, že si je stáhnul a poslouchal a poslouchal a poslouchal furt dokola. Kundapárek, tohle nečekal.
Tyhle složitý melodický věci mu prostě ve veškerym tom chaotickym kraválu, vzteku a běsu současnýho metalkóru chyběly. Kdo řiká, že tohle je měkký, tady má vodkaz na něco lehce tvrdšího a povolení k odchodu za trylkování "Satan, Satan, Satan, Saaataaan" po zbytek dne k napravení střevní bioflóry.
Crown the Empire vydali dne  20. listopadu 2012 asi desku s názvem The Fallout, která je údajně uplně jiná, než trancecore, kterým doposud kráčeli (nebudu machrovat, neslyšela sem to, ani se nechystam), čítá deset útvarů o celkové délce 37:24 časové jednotky. Jedná se o konceptový album, jak mi Bery vysvětlil, že se řiká těm vole tamtěm nópřece-- koncept! Celý album se nese v jedný myšlence a odehrává se v něm příběh, byť v tomto případě s docela banální zápletkou.  Každá písnička z tohohle alba je vážně textovej skvost, což dokazuje že tyhle texaský burítožrouti maj ňáký excelentně předlouhlý básnický střevo. Jsou fantastickym příkladem toho, jak lyrics dokážou vyšperkovat naprosto průměrnou píseň na uplně jinej level, což si spousta hudebníků asi neuvědomujte a současnej metalcore je hodně z týhle stránky umělecky zanedbanej (nikdy si nečtěte lyrics Crossfaith, sou náramně podobný lyrics randomovýho j-popovýho tělesa).
Nějak se mi nechce hodnotit skladby jednotlivě, protože sou všechny na ňák moc podobný vlně, a rozdíly v nich sou prakticky nyjanse. Nicméně Fallout je takovej mulťák. Já v tom slyšim kvalitní breakdownový řachance jak vod The Word Alive, metalcorový stupnice alá Miss May I, vyteplený čistý refrénky Alesany, nechyběj ani hopsací trendy synťáčky a další pičoviny. První, co mě napadlo bylo Panic! At the moshpit, což pravděpodobně je. Ale kdybych měla uvést nějakej prvek, kterej by jim byl skutečně typicky vlastní, jak Applovskej kopyrajt na všechno, tak to je to, že všechny tyhle zmíněný věci zvládaj vážně na vysoký úrovni, protože zvládaj kompozici. Díky tomuhle serou jednu konzistentní písničku za druhou, na kterou navazuje další. Brejkdauny necpou do každý písničky, jenom proto, aby měla brejkdown. Ladění taky nelámou přes koleno, jenom aby zněli víc tvrdě do nějakejch Gdropovejch šíleností, do kterejch se pouštěj třeba Attack Attack! (Caleb Hovno neumí na nic hrát pořádně, smiřte se s tim)
Tohle je opera. Možná mám podezření, že některej z nich chodil na konzervatoř. Vode mě za 85% za to, že mě vytrhli z žumpy generickýho metalkóru. Fakt sem to potřebovala.

pátek 9. listopadu 2012

Nasraná recenze 25 17: cesta spravedlivého hardkůrečka lemována jest stvůrným shitpopem

Jakožto uctívač oltáře Fearless records nedočkavě stříhám metr před tím, než vyjde jejich oblíbená kompilace s názvem Punk Goes Pop.  Jedničku sem neslyšela, dvojka, trojka byly legendární, čtyřka začala smrdět. Mockrát sem to nesjížděla, jenom si pamatuju, že docela selhal výběr kapel, jakožto i výběr coverovaných shitů. Proto taky největší objev loňskýho PGP4 byla kapela Skip The Foreplay, která kotví v konkurenčních vodách Epitaph Records a celýmu PGP4 natrhla prdel horizontálně se svym coverem Champagne Showers od LMFAO.
Z PGP4 můžu vzpomenout leda na Last Friday Night od Woe, is me. Kde je doprdele letos tenhle flák (myslim originál) ví vůbec někdo, jakou to má melodii? A kde doprdele letos sou vlastně Woe, is me? 
Hm, tak za mě, by si měli Fearless volit hity s vyšší trvanlivostí. Co se tvorby týče, šťourání hovínek zpod nehtů jejich executive producenta, je taky docela questionable. A kapely, který má tahle akce promotovat... doteď to šlo. Doteď to fungovalo, ale vod tý doby, co sem si poslechla Punk Goes Pop 5, mám možná jinej názor.
Tracklist je
Memphis May Fire - Grenade (Bruno Mars)
Upon This Dawning - "Call Me Maybe" (Carly Rae Jepsen)
Mayday Parade feat. Vic Fuentes - "Somebody I Use To Know" (Gotye)
We Came As Romans - "I'm Glad You Came" (The Wanted)
Like Moth To Flames - "Some Nights" (Fun.)
Breathe Carolina - "Billy Jean" (Michael Jackson)
Forever The Sickest Kids- "We Found Love" (Rihanna)
Issues - "Boyfriend" (Justin Bieber)
The Maine - "Girls Just Want To Have Fun" (Cyndi Lauper)
Crown The Empire - "Payphone" (Maroon 5)
Craig Owens - "Paradise" (Coldplay)
The Word Alive - "Mercy" (Kanye West)
Secrets - "Ass Back Home" (Gym Class Heroes)

A sami vidíte, že nevidíte nic, co by vás mělo posadit na zadek. Tak směle do toho.

Seru zde odkaz na WCAR, který mě velice potěšili a brzo se dozvíte proč.

Memphis may grenade. Společně s Pierce the Veil z loňska dokázali, že Bruno Mars je naprosto průměrnej zpěvák a Matty Mullins i Vic Fuentés mu rozpárali to nablblý sáčko. Grenade je fakt dobrej.
Upon this dawning nejsou zrovna ještě známí, ale totální vypatlačka Call me maybe, která je poslední dobou hyperpopulární je možná vystřelí na lepší místo. Výtečnej metalcorovej cover. Koncůkonec, UTD bejvali spíš emocore, ale teď se hodili spíš do metalcore/trancecore, a jde jim to. Ten cover se jim poved na 110%.
Mayday parade nejsou žádný bubáci, v jejich podání se vytratila z Somebody I used to know veškerá melancholie, ale je to dobrej punkrock. Takže pohoda.
We came as romans ale předvedli hotovej zázrak. Tu originální písničku sem neznala, našla na youtube a ani nedokoukala. To se nedalo žrát. Proto oceňuju WCAR, že toho byli vůbec schopný. Nicméně jejich verze I'm glad you came je stejně povedenej cover neposlouchatelný sračky, jako tenkrát předvedli s My love od Justina Timbertajtrdlíka. Chválim.
Odsud to začíná zasmrádat. Like moths to flames vyblili něco tak nekonzistentního, že to zní, jako kdybych měla puštěný LMTF a do toho ten voriginál, kterej taky teda sem taky neznala, našla a nebyla schopna dokončit. Je to bezkonkurenčně nejvtrdší píseň alba, ale na úkor konzistence a posluchatelnosti. Nevim, moc se mi to nezdá.
Breathe Carolina si naboostovali svůj styl a už dávno nejsou pohopsávací trancecore experimental, navopak moc dobře vědi co dělaj, když se proberou ze svojeho krekovýho rauše. Billy Jean v podání BC ujde, neni zas až tak invenční, ale milej.
A. Forever sickest kids. Příde mi, že všechny kapely maj vokálistu, jenom FSK maj kozu. Ne, je moc umečenej, FSK neposlouchám, ani nebudu- ten cover neni hroznej, ale neni ani nějak extra super.
Kapela Issues, kterou sem neznala provedla husarský kousek s coverem Justina Biebra, Boyfriend. Potom, co sem vyzvracela střeva z toho, co si Fearless dovolili-- Justin Bieber, ultimátní hegeš pop-- mi přišlo, že někdo musel přijít vo rozum. Ale nakonec musim uznat, že je to asi nejlepší cover z celýho alba. Biebrovi natrhli ánus jak jeho kdysi dávno jeho nigga bodyguárd a pak nevěděl, jestli má hemeroidy nebo menstruaci. 
Issues fakt válej.
The maine, jedno slovo- nuda. Nudnej cover, nudnej originál. Je to jak násobení jedničkou.
Payphone se taky nedá poslouchat.
Cover Paradise od Coldplay zní spíš jako kdyby kastrát Krek Ouvejs šel na karaoke. Běs.
Ani TWA se nějak nepředvedli, což je škoda. A  to ass back home. Škoda mluvit. 

Volové, dávám 55%. Kvůli debilním originálním songům, most mainly. Zrůdná popkultura je zrůdná. Covery mám ráda, ale kurva, neřikejte mi, že člověk, co poslouchá hardcore musí ještě poslouchat tyhle mrdanice z rádia? Vyhejbám se tomu jak čert kříži. Takže Fearless, myslete taky trochu.

středa 19. září 2012

Vypadá to, že nikdo ještě neuděl recenzi na Age of Ignorance

No neudělal. Ale proč, vždyť to přece neni tak hrozný, jak to vypadá. Nelze si albumy přece vybírat podle vobalu. Pokud na něm neni napsáno Eva a Vašek, tak proč si to neposlechnout.


Our Last Night sou banda vodněkud z Ameriky, soudivše podle labelu Epitaph records. Docela těžko o ně někde zavadit, sou předevšim jedna z takovejch těch under-rated bandiček. Myslim, že je zřejmej důvod, vypadaj ty kluci jako hrozný slušňáci. Jen se podívejte.

Člověk si neni jistej, zda-li vylejzaj z bahna Abyssu nebo jestli hrajou Scrabble. Ale i kdyby se tvářili drsně jako T.Mills ve vířivce, v jejich hudbě stejně neni ani známka po takový tý obscesivní paranoie schýlený k sebedestrukční brutalitě (zdravíme BMTH, který tenhle nešvar zavedli a od tý doby choděj na koncerty samý pošuci). Takže máme v ruce takový oddechový, milý posthardkůreček, u kterýho se dá i žehlit, aniž byste měli, kromě prozpěvování tendence například třeba prohodit žehličku televizí.
Vyšlo to 17. srpna letošního roku, bohužel bez žádnýho klipu zatim, jenom lyrics videa, ale i tak mě to docela navnadilo. Tady zde Liberate Me, jakožto největší trhák z alba.
Kdo si pamatuje We Will Evolve nebude jistě nic namítat, když jejich předchozí tvorbu srovnam s Architektama. Trevor je blonďák, jeho hlasovej projev je srovnatelnej se Samem Carterem (a to je, prosim pěkně, skoro stejně starej jako Džastyn, takže mi netvrdťte, že se mladší generace v prdel obrací) a bystré hlavy jistě zaznamenají matematické brejkdouni. Nicméně, moc skrýma si v albu Age of Ignorance neužijete, protože od Evolvu je někde uplně jinde. Skoro jako kdyby měli pravdu s tim že evolvnou, ale asi jako tak, když vám z tvrdýho Metapoda vylítne hippie Butterfree. Ale zase né, že by byli tak moc vyměklí, to ne. I See Stars sou voproti nim uplnej.. Magicarp s těma jejich brejkdaunama v klasickym ladění.

Album Age of Ignorance je až nevkusně explicitní s politickym podtextem, přičemž nemam ponětí, na co si v tý Americe stěžujou. Zase nadruhou stranu, je jim výborně rozumět i skrýmovanejm pasážím, když víte, co očekávat, což je vlastně i pozitivní. Hned první písnička se zove Fate má nájezd ve správnym viktoriánskym stylu, a vy nevíte, jestli se v týhle melodičnosti ponese i celý album, natož abyste řekli, jestli se vám to vůbec líbí. Send Me The Hell je dosti přesvědčivá v tom, že i post hc se dá dělat jinak. Je to je panečku bomba se všim všudy, indie turboriffem i slapovanou fusion jazz basou. Trevor dává najevo, že ďábel puberty se dá zužitkovat na top notch vejškách, co si může málokterej zpěvák dovolit.
Age of Ignorance mě vykostila tim nádhernym woo-ooo-ooo prvkem, kterej mi příde zcela geniální a dělá z ní ultimátně chytlavou vodrhovačku. Reason to love začíná fakt umrdaně, bodejť by ne, když je to slaďáček. K Simple Plan to nemá daleko. Jestli ste během Reason to love usnuli, tak vás probudí Liberate Me, s drajvem jak stará svině a naopak loudavym refrénem, což je neobvyklé a originální. A možná příde i brejkdaun. Ve skladbě Voices se necháte od hlavy k patě ponořit do barvy Trevorovy hlasu, ten kluk je vážně dobrej. A je to slyšet, je to kurva slyšet, že se ani moc nesnaží, to, čeho je skutečně schopnej, zjistíme až za pár let.
Conspiracy, já si nemůžu pomoct, se mi taky líbí. Narozdíl od Caleba Hovna ale Trevor ví, jak se frázuje, takže mu lyrics seděj do melodie a nemusí si pomáhat hlasitejma přídechama, aby tam bylo aspoň něco. A v Enemy je třeba takový sólo, že by se z toho posadil i Satriáni. Devátá písnička je Invincible a hmm-- to bude asi moje oblíbená, protože je tam pěkně synťák suchej jak osmdesátky. Refrén je zpěvnej jak prase a teď si to posaďte do koncertovýho modelu, kde celý publikum řve s nima. V tom musí bejt energie, že i ČEZ by zezelenal závistí,  přestože melodie je spíše taneční. Poslední písnička Sun That Never Sets je hodně, hodně, hodně ve stylu alá D.R.U.G.S., možná tim valčíkovym, tříčtvrťovym taktem, který si s nim hodně hráli, a žádná jiná kapela (teda, nikdo jinej než Matt Good) s tim doposud neexperimentovala. A nesmrdí tam žádnej vágus alá Krek Ouvejs, což je milé. A vono celkově je to takový milý. Skutečně vřele devět z deseti Nechápačů doporučuje v okamžik, když už máte dost všech střev a jiných oplzlostí, kterými vás plní producenti ostatních core kapel.

pondělí 10. září 2012

A je to konečně venku. Gallows to vyndali.

S oficiálnim release datumemvoe 10. září tomu Nechápač stihnul věnovat 70 poctivých poslechů a musí s hrůzou konstatovat, že je to mnohem horší, než čekal. Ono se to dá poslouchat.

Ještě jednou si připomeňme, co vlastně jsou Gallows. Myšlenka nového, typicky britsky provokativního punku vznikla v roce 2005 v Londýně, ale čí byla původní, se dá těžko říct takhle z hlavy, protože Frank ani Štěpíček to nebyli. Štěpíček se k nim přikýbloval někdy v procesu, když jim odpadnul před Warped Tour najednou kytarista, tak byl Frenk natolik zoufalej, že řek jednomu ze svých drzých bratrů Carterových. Onehdá udělali dobrej dojem, byli vysvěceni do řad Epitaph records, a tam setrvávají dodnes. S jejich statutem hardcore-punkový legendy však mocně zacloumal loňskej odchod Frenka. Uplně se trhnul, nijak to nerozmatlával, jedinej důvod, co kdo udal, byla rozlišná představa budoucnosti kapely. A ticho po pěšině rozhodně nebylo. Gallows tak, do dvou tří tejdnů oznámili, že jejich nástávající frontman bude Wade Macneil, co předtim hrál v Hořícísaše (Alexisonfire), která se hříčkou osudu, rozpadla asi dva tři tejdny před tim. Zato u Frenka bylo dlouho ticho, ale to je jinej příběh (stránka 333 učebnice "Úsvit galantních pankáčů", profesor Nechápač však plánuje již brzy přednášku).

 Máme tedy před sebou vzorek Gallows - Gallows k podrobné analýze. Stopáž je dlouhá 32 minut, obsahuje 11 písniček, z toho předem známá pouze jedna, Last June, kterou Nechápač již posílal, a komentoval, že to je zavrženíhodná rychlokvaška. Důležitý však je to, na co se dnes ptáme a to jak toto působí na organismus v celý svý zrůdný nádheře.
Takže. První písnička je takovej servírovací papírovej tácek, kterej vypadá docela průměrně. V půlce sem to musela na chvíli pauznout na první poslech, a pustit si Gangnam style, protože jsem měla pocit, jako by ta skeptická část mne, co se ještě nevyrovnala s Vejdem, spáchala demonstrativní sebevraždu.
Ten první dojem je skutečně silnej. I když samotná písnička ničim, kromě intra v démonickym recitálu, vysloveně neoplývá. Když jsem se vyhrabala s facepalmu, tak sem s velkym sebezapřenim klikla na play a vydržela dalších asi deset vteřin. Ne, písnička Victim Culture mi přišla jako nekonzistentní štěk bez nějakýho valnýho drajvu. To jsem ještě netušila, jak moc se mejlim. Ten hlavní event je až písnička Everyone Loves You (when you're dead). Upřímně řečeno, rif mi připomíná Cantina band ze Star Wars, ale tahle písnička je zabijárna. Skutečná, nefalšovaná punková zabijárna, že jí nelze, nijak sdrbnout, a já zjisim, že to totiž žeru i s tim papírovym táckem, kterej tomu přecházel. Třetí jde na řadu Last June, zavrženíhodná rychlokvaška, která je i frý k dánloudu v jejich stánku na gallows.co.uk a už nezní tak příšerně, když už teda přežijete celý dvě předešlý písničky. Co já teda furt nějak nezvládnu zkousnout, je nejvíc vidět právě na Last June: Frank zpíval o orchestru vlků, královně s černym srdcem, kapitánech potápějících se lodí a tenhle Vejd řve A.C.A.B.! Totální úpadek lyrics, to si teda pište.
Outsider Art je prostě punkovej chorál, klasická koncertová písnička, ve který ani nejde vo kapelu ale vo obecenctvo. Takže takový míň piva, víc crustu.
Kupodivu ale Vapid Adolescent Blues se mi líbí. Takovej punk-rockově našláplej svižnej rytmus, i teda s dalším koncertovým nápěvem. Vejd sype rýmy bez obsahu jak Baťa cvičky. Geniální řež.
Austere začíná hustokrutopeklopřísně (kytarovej efekt vytočenej na level kanál), v písni chválím Štěpíčkovy kytary, které ukazují, kolik chaosu a anarchie se do nich vejde. Ty jeho prapodivný "parakordy" nás provázej i v další písničce Depravers, který mi zase připomínaj rytmikou nějakou všeobecně známou příšernost moderní muziky. Až na ten poslední brejkdaun, ten bych dala do velký síně brejkdaunů.
Odessa vás dostane díky tomu ROW-ROW nemelodickýmu nápěvu, kterej vás mrazí v kostech. Se mi líbí. Bez diskuze.
Nations\Never Enough sou takový děsně přitažený ve všech směrech za vlasy, ten text se mi taky nějak nezdá... a zrovna je to nejdelší píseň alba. V Cult of Mary Vejd se posune do jiný hlasový polohy-- ze svého chraplavého řvaní se na několik okamžiků přesune v chraplavý zpěv. Neuvěřitelné. Volejte řediteli. A ten konec je taky hezkej. Dětskej hlásek povídá něco vo crucified life jako ve škole. S Vejdovym chrchlem to tvoří zajímavý kontrast.
A poslední písnička je Cross of Lorraine. Existencionalistická problematika, nějakej synťákovej chór napovídá, že řešej světový problémy, kytara je vymyšlená moc dobře, tak akorát tvrdě a mě se to zase, proti vlastní vůli líbí. Achjo.

Tak co mi vlastně vadí? Že to nezpívá Frank? Nebo naopak, že to zpívá Wade? Na rovinu musim uznat, že razantně zažehlili ten průser s přídomkem "generic hc band", kterej jim byl přišit, co zveřejnili EP Mondo Chaos. Teď se vracej k lunatickýmu chaosu v kytarách, navíc přitlačili v oblasti dravejch rytmů, který vyrazej z audience živáku dvoubarevný hovno. Co se lyrics týče, mam pocit, že jejich "simplifikace" byla provedena v zájmu snazší zapamatovatelnosti a frázování, lépe chroustatelné pro lidové obecenstvo i na vesnici. Tohle třeba udělali Architects a kdo neřve na koncertě s nima, musí bejt němej.
Tohle je docela kamikaze příklad, ale co si zapamatujete spíš?

Drag your crosses through the ground 
Pull the carcass to the hound  
The ship we wrecked is going down  
The weather is a bitch and tonight she howls

anebo

FUN, FUN, FUN, FUN
LOOKING FORWARD 
TO THE WEEKEND

Seems like another mystery has been solved. 
Smím-li však srovnat Frankův hlasový projev s Vejdovym, tak Vejd má tak dvě hlasový polohy, což Frank má dobrý čtyři, ale tu čtvrtou začal používat až v jiný kapele. Má navíc uplně jinou kadenci a zatimco Frenk si liboval v kolísavym tempu, tak Vejd to všechno sere v jedný lajně na jeden nádech.
Takže Vejd smrdí. Kdyby se na Gallows vysrali a v týhle sestavě pokračovali jako jinej projekt, tak bych ho neposlouchala, respektive určitě ne do tý doby, než bych si nemyslela, že zdědil fanoušky někoho jinýho. Mě třeba ta Frenkova nenávist bytostně chybí. Jeho kryptická zášť je mnohem výživnější (zdůrazňuji: pro mě), než explicitní Vejdový stížnosti. Shrnuto, sečteno, podtrženo, sakumprdumbimbas: Závěrem naší analýzy bylo dokázáno, že Vejd smrdí.

sobota 11. srpna 2012

Life cycles, když je ta Olympiáda

Již je tomu déle, co kapela The Word Alive vydala třetí plateň s názvem Life cycles. Došlo tomu 24. června inscription date 2012, takže tahle recenze bude spíš skrytá agitačka na koncert v listopadu.


ano, s Parkway drive. A Emmure teda.

Entirety, už předpokládám, znáte, ale pusťte si to ještě, prosím, znova.


První, co Nechápačovi projelo myslí, když se kouknul na tracklist, tak to bylo "Hej, vole, tady někdo ležel dva roky v Game of Thrones." Ježto se domnívá, že názvy prvních tří písní "Dragon spell" "Wishmaster" "Entirety" by se hodily spíš k nějakýmu Within Temptation než k ex deathcorový kapele.
Ano-- a další nečekaná změna: před nějakým časem sem měla pocit, že hrajou death, nebo to aspoň měli někde napsaný, k čemuž se už vůbec nehlásej a s tim, co splodili teď, už ani nemůžou. TWA, welcome to seas of post hardcore. S tímto uměleckým skokem můžu jen prvním řadám na koncertě, při střídavých hopsacích sekvencích s občasným moshpitem doporučit pouze:
Takže úvod bychom měli, tak se můžeme přesunout k expozici samotného díla. Fearless records nám masírovali slinivku s předstihem a písničku Entirety, která to měla celý odstartovat, Nechápací prostě nemohla přestat poslouchat. Furt jí sjížděla na plný volume a řka si, díky, panebože díky! neb konečně měla čím přeřvat posranýho souseda, neboť on jí dělá to samý, však s Rudou z Ostravy.
A vůbec z něj nemá Nechápač tiky.
Entirety je prostě nádhernost, symfonie, skvost a perla, protože v sobě kloubí několik brilantních rifů s perfektním souladem synťáků a dokonce i po přečtení textu vám zůstanou všechny orgány na svém místě.
Z albumu je první Dragon Spell-- která zní jako nějaká nesvatá aliance s Dimmu Borgir. Metalcorový rify střídaný až příliš přehnanýma epickýma momentama syntetických zvonečků, smyčců a jiných blejskátek, na to mě nikdy moc neužilo.
Wishmaster, to je vono, to je ten správnej poměr mystična a ezoteriky s metalcorem. Někdo řiká půl na půl, podle mě to je 30 na 70. Protože je to klasická řež, prolnutá skutečně výbornym synťákem se sínusovkou zubatou jak rezavá obouručka. Občas to tam cinkne taky, ale jen v bridgi, asi na 5 vteřin.
O Entirety už řeč byla, nicméně ... je to vážně píseň na kterou jsme s Nechápačem čekali ... celou věčnost.
Opouštíme začarovaný les a vlezeme do "For your health" která má takovej soft intro s harfičkou, která se potom objevuje po celou dobu písničky, když neni zrovna breakdown, a nenahradí jí kytara. Je to hezký, ale uplně nadšená asi nejsem, ježto je to pochybně vyměkklý.
Ale Bar Fight mi vynahrazuje veškerý ztracený izule, protože to je svižná circle pitovka, pak chvíli hopsání, breakdown, no, má to uplně všechno! Navíc refrén je fakt chytlavej, kolikrát se přistihnete, že si ho někde prozpěvujete.
 ...

A teď Life Cycles.
Výtečná skladba, poměr epičnosti s metalkórem je skutečně výborně vyváženej, tahle písnička je schválena dermatologickou komorou a i dokonce dvěmi hejtry z deseti.
Nejprve mě zarazil onen salsacore, do kterýho píseň směřuje v první minutě, ale pak se to ale včas zlomí a je to přímo geniální. Perfektní náser, těšim se do kotle.
Evolution je taky dobrá, ale spíš mi to zní jako nějaký metalizovaný Genesis, možná, že se s tim serou až moc už. Hidden Lakes je první písnička, na jejíž první tóny nebyly užity synťáky. Ty se objeví až v páté vteřině. Cinkačka, blikačka,  a až na ten punkrockovej riff, nic novýho na světě.
Ambitionary začíná jako něco od iwrestledabearonce nicméně je to sluníčková, srdíčková zamilovaná slaďárna. S breakdownama.
Pak už zmíním pouze Room 126, neb mi připomíná Bloc Party a píseň Room 410 od gejbendu Call the Cops.
No, TWA, nepatrně vyměkkli, by se klidně mohli hrdě prezentovat na letošním Never Say Die, a je zcela evidentní, že turné Parkvejů bylo domluveno ještě dřív, než vyšel Life Cycles.
Tak, kocky byly vrženy. Národe nyní je řada na tobě. 30. listopadu v Meetfactory připomeneme Tellemu, zač je toho Care bear!

úterý 7. srpna 2012

Of Mice & Men The Flood Reissue je prostě námrd

Kapela OM&M prochází stále nějakejma personálníma změnama, právě proto usoudil, že plánované reissue je právě kvůli tomu, že hoděj pár songů do jiný tóniny, eventuelně to přezpívá nějakej jinej kvokálista.
Jaká je skutečnost a jak moc pravdivé byly Nechápačovy odhady se dozvíte na konci našeho dnešního dílu Na stopě. Místo tradiční znělky však užijeme novou pecku, The Depths.




Již při prvním riffu si vybavíte uplně jinou kapelu, než naše známý OM&M, který byli v originálnim Floodu dost vysluníčkovaný až přímo kytičkový s puntíkama. Tohle zní něco jako Slipknot featuring Mitch Lucker, a mě se to kurde líbí. The Flood je megaepickej náser taky, stejně tak jako The Storm. The Calm je taková voddychovečka na začátku, při který si uvolníte svalstvo (předevšim svěračů), protože budete mít po tom co dělat, abyste samou radostí udrželi stolici.
Jsem skutečně nadšená, dávám celých jedenáct z deseti, protože tohle potěší jak milovníky melodického deathcoru, tak i se na to dá hopsat a omdlívat z krásného eltédéčka krásného Alana Ashbyho.
 Fešák, co?

Tak teď, co ta sestava aktuální. Nejprve měl detektiv Nechápač pocit, že zase vyhodili Austina z kapely, kterou si dokonce sám založil. Člověk si říká, no, tak to musí bejt fakt ballbag, když ho věčně vyhazujou z jeho vlastních projektů, ale nikdo neví, že čtyřmetrový Austin s předlouhým požerákem má Marfanův syndrom, což je něco, o čem Nechápač slyšel v histologii a měl to eskamotér Hudýny a houslista Paganýny, kterejm to umožňovalo dělat ty jejich píčoviny s rukama, protože jeden z mnoha příznaků týhle vrozený poruchy pojivový tkáně sou i hypermobilní klouby. O tom, do jaký míry je hypermobilní i mastodont Austin, nevíme nic, však jen to, že má vážný srdeční problémy, občas si na nějaký operaci sem tam na chvíli exne, ale je stále naživu. Proto by se nedalo divit, kdyby OM&M se ho chtěli zbavit, protože si moc nedává dlouhý šňůry. (Pozn. tento syndrom však nevylučuje, že by nemoh bejt zároveň i ballbag)
A zde důkaz: Jednou mu skutečně srdce vyndali. A nechali mu rejhu v čestpýsu.
Takže jednim šmahem: kapela hraje v složení Austin, Valentino, Alan a Phil. A maj se rádi, to je hlavní, tak snad jim to dlouho vydrží.

úterý 19. června 2012

Noční obludná recenze For All Those Sleeping a jejich očekávané album Outspoken

Takovejch recenzí se nabízí a Nechápač si vybere zrovna již jednou usmrkanci nazvané For All Those Sleeping? Skandál? Jistě.
Spíš Terminátor, než Outspoken. Možná ještě radši Termižrátor.

Tady si klikněte, já mezitím budu vášnive rozebírat a analyzovat.

Takže, první otázka? Kdo jsou usmrkanci For All Those Sleeping? Nikdo vo nich ještě neslyšel. A taky: nikdo neviděl.
K tomu prvnímu se dovolím namítnout, že pokud znáte Fearless Records, tak znáte tim pádem i kompilaci coverů Punk goes Pop, v které se objevili s coverem "You belong with me", kterou poslouchám ráda doteď, protože to byla jedna z mála věcí s koulema, která se ve čtyřce ukázala.  A potěšila mne, proto sem si je poslechla.
To, že je nikdo nikdy neviděl, inu.. budiž. Dávají přednost lyric videům, maximálně nějaký live video, ale kde na ně stejně moc nezabíraj. No, ani se neni čemu divit.


Nechápač: "Ten kluk má prostě kozy."
Kachénka: "Kozatej fitkokretén."
A neřikejte, že mu na ně nečumíte taky. Vy víte, vo kom je řeč.

For All Those Sleeping sou ale úžasný v tom, že jakmile odezněly poslední turboswagy Caleba Hovna v Attack Attack! tak se objevili voni, takže máme zase vysokou šanci, že uvidíme slaďoučký posh mosh ve schéma breakdown-umcaca umcaca-breakdown-umca umca umca-dojezd. Když přijedou do Čech.

Začněme s recenzí:
Z celkových 12 (včetně intra) spatřila trojice světlo světa a dolehla k uším světců ještě před oficiálním releasem.
Tyto songy jsou:
Once a liar (always a fake), která je hned druhá po intru a je skvělá! Maximální vodpich, jakej může úvodní song poskytnout. Není nad krásnou písničku o lásce, navíc s takovymhle drajvem.
Další zveřejněná píseň, co jsem znala již před tím, byla Mark my words, která mě po všech stránkách dostává: Už jenom ty debilní lyrics, vo kterejch se u hardcóru tvrdí, že nikdo neposlouchá, timpádem se na ně nevysere ani Bílej tesák, tady dokážou zvednout písničku uplně někam jinam. No, nevodstěhovat se vod Řřřřýý, tak ta by mi určitě mňókla, že sem si vo nich vůbec nic nezjistila, a že ani nevim, jakýho sou žánru, než je vůbec začnu poslouchat. Nojo, Fearless sou plný úchylů, uvědomila bych si, a sjela aspoň tagy když už nic jinýho.
Tak sem to udělala až v průběhu psaní této recenze. Křesťánci to sou, žádný úchylové.
Zpátky k Mark My Words: Ty lyrics dávaj smysl, neskutečný-- dokonce si dovoluju tvrdit, že sou poskládaný tak, aby se rýmovaly!!!-  a ani to neni vyloženě prvoplánový: (Dovoluju si opět rejpnout do Caleba Hovna, kterej na lyrics pohořel jak nejvíc moh, a právě proto se v jejich klipech můžou věnovat leda geocachingu, protože zpěv o ničem k ničemu valně estetickýmu nevede.) Stejně skromňoušký For All Those Sleeping k tomu udělali jen nízkorozpočtový lyric video. Jinak-- čeho jsme si všimli již dříve, tak je krásný, melodický a především nenásilný refrén v clean voxech, který je nota bene v této písni silný jak hovado. A ty synťáky... mama mia! U toho "falling appart" se z toho fakt rozkládám.
Přeskočila jsem Turn of the century- do písně nás uvede trendy dubstep "tudududu drrrr", který se objevuje i dál, a poskytuje extra blemcavý lepidlo k udržení jinak very smooooooth částí.
A já už si řikám, má to hlavu. Uvidíme, zda-li to má i patu. Překutálíme se Shaken not Stirred.
Už sem je začala podezírat z Lego effektu, kterym mě tak zklamali letošní Architekti, ale... Shaken not stirred má oproti jí předcházejícím písním uplně opačný drive: a to je zdánlivá nekonzistentnost. Působí na mě asi jako obejvák mojí babičky Kukluklaanový. Když se kouknete na jednu stranu, vidíte dřevěnou skříň z dob krále Hřebíka a háčkovaný záclony, na druhý straně vidíte nový kanape, set top box a digitální teploměr světélkující v jasně tyrkysový barvě.
Nedává to smysl, ale babičce se to líbí. Nojo, jenomže to, že se mi to vlastně nelíbí, sem zjistila až po deseti letech.
Potom: Follow my voice je další vrcholovou skladbou alba. Po klavírním intru a synťákovém nájezdu je clean sloka, což ve vás evokuje nějaký Simple plan, nebo co, pak growl, pak zase clean v refrénu. Celkově měkkčí skladba. Děsně se mi v bridge líbí ten drastickej kontrast syntových smyčců a zaskřípění kytary, z toho bych usírala furt, geniální prvek. Outro je opět slynt.
Life on fire: docela couračka, něco tomu chybí... á, asi nějakej valnější nápad, nicméně si myslim, že to rozhodně neni špatná skladba. Je vidno, že se už serou s tim clean vox refrénem proti vlastní vůli. Asking Alexandria na svoje špatný skladby vyšlou nějakýho elektromrdáka, kterej z toho na vlastní triko udělá ještě špatnější skladbu.
Never trust a dead man, narážka na Twilight, pojďme si zamoshovat od hezky podlahy.  Tohle je konečně písnička, se kterou se neserou. Žádný votravný cleany, tohle je sólo pro cirkulárku- slovy Gé Dragouše: fantastic, baby! A podle Topa: Bůůmšakalaka.
Píseň, co následuje, Tell me Truth, kde si vyhrál zase bubeník: Asi umí bubnovat, to se u těhle kapel, prej, nevídá.
"Wo - o- oooo!" Laškovný začátek písně s názvem Love isn't real je peklo, mi na tváři vykouzlil výraz asi jako po týdnu zácpy. Ale... ale... ale když ty lyrics? A celý je to takový v tom bezútešnym hardkórovym čmoudu nečekanym rozveselením, i když vlastně řiká tkový hnusný věci. Tak to se uplně vidim, jak někde stojim s pivem, tancuju si do toho a prozpěvuju si. Je to pecka.
A jéje. Další měkkota na cestě: One Kiss. Boha jeho, na jaký serenádový amanty si to hrajou? Sice to začíná jako standardní oplodňovák, ten oldschoolovejší výraz sem zapomněla, stavěč asi, ale v půlce se to rozlomí jako kindrvejce a ten bagr, co z toho vyjede vám zlomí nohu. Ale pak to zase zteplá.
Poslední kus by ocenil Dafné, je to hodně Versailes, protože místo synťáku zapli čembálo. Je to fakt dobrý, tenhle poslední kus.  Vážně výtečnej nájezd, brejk, sloky a tredny dubstep intercourse.

Shrnuto sečteno podtrženo: Křesťanskej post-hardkór z Minesoty je boží. A co, že se řiká, že všechny kapely se synťákama se navzájem vykrádaj (ne, nenašla sem moc shodnejch prvků natolik, abych vznesla žalobu, a určitě nezatajuju fakta, ctihodnosti) a co, že ten kluk v růžovym tričku má kozy. Once a steroid, always a fitkoblb.
Toto album se mi skutečně zamlouvá, doporučila bych ho všem, kdo už má po krk vožralejch syfilisů s nožičkama (Asking Alexandria). Je to osvěžující závan hardkóru bez pohlavních chorob.

Klinicky testováno.

neděle 22. dubna 2012

Další pekelný náser od kapely Emmure

Jojo, Brůsvilis někde brečí do hromady koksu, protože Smrtonosnou zbraň 6 natočili bez něj. Jmenuje se Slave to the game.
Nemusim rozlemcat moc vomáčky kolem, kapelu Emmure všichni dobře znáte. Byli k vidění dvakrát po sobě na legendárním turné Impericonu, Never Say Die, což nebývá dvakrát zvykem. Zatímco v roce 2010 tam byli spíše řekněme do počtu, po vydání alba Speaker of the dead se vyšvihli mezi death/ metalcore špice, a třeba takový Asking Alexandria, když chtěj mít klip ještě tvrdší, než Worsnopovy játra, tak tam samtájms kulišácky narafičej člena kapely Emmure, aby měli pocit, že ten klip nemoh bejt drsnější (úkol pro bystré hlavy, spočítejte členy kapely Emmure v klipu AA To the stage).
Emmure jsou typičtí precizností kytar-- nikdy nevíte, jestli koukáte do binárního kódu nebo na jejich taby-- prořízlý nějakym mathkórovym skřekem flažole. Jejich zpěvák, Frankie, se může pochlubit docela unikátním vokálním uměním, ježto i mě kolikrát growleři splývaj, tak jeho poznám i ze sluchátek značky Filips syfilis. Prohazuje to s takovým naléhavým cleanem, přičemž sám vypadá tak, že byste spíš očekávali, že začne něco repovat.
Ano, kvůli Emýrům se neštítím ploských čepic, a neshledávám to tak mrzkým fashion statementem.

10. dubna vyšlo celý nový album, narovinu vám řeknu, že to asi tak dobrý jako Speaker of dead neni. Pusťte si Protoman, lehněte si na otoman a pokračujte ve čtení mých světonázorů, by řekli sourozenci Gondíkovi.
Ten klip je fakt něco pro epileptiky, vážně.
Takže to je první, ne vlastně druhá písnička ze Slave to game, jakmile si Frankie štěkne, tak já prostě vim, co hraje. Nicméně v první písničce můžete vyčenichat nějaký změny, podle kterejch si můžete rozmyslet, jestli poslouchat dál, nebo to proklejt v šestnácti zapomenutejch jazycích a zapít to Luciferovou žlučí (zdravim metaláky). Je to melodičtější, ale furt to má dost pevnou strukturu. Celá písnička je breakdown a chci to vidět naživo. She gave her heart to deadpool je matkór a nečekaný brejkdauni. Jako kdybych na pozadí místy slyšela nějaký dýdžejovský skreče, co byly v kurzu v ranejch devadesátkách. Při poslednim brejkdaunu zkreslení takový, co se ani do deathkóru nehodí, ts ts.
I am on Onslaught, teď už vážně nevim, jestli si našli nějakýho diskžokeje, nebo si na ty svoje ibanézy přidělali lespólofský sviče. Z týhle sekaný by Jirka Babica vypustil duši (pokud by jí neposypal eidamem). Jinak je to konzistentní dílo hodné slušnýho moshe.
Bison Diaries zrovna nápaditostí neoplývá, ale když se to zakápne citrónem, tak naživo to bude určitě stravitelný. Poltergeist je jenom intro a nájezd na Cross Over Attack, to je ten main event! Má tak těžkej brejk, že bych se nedivila, kdyby ultimátní krabkórníci už nemlátili hlavou vo zem. Obměňování melodie je v tomhle nutný, protože to je taková řež, co nepamatujou ani Strážci vesmíru, když na ně vylítla smečka rozzuřených bramboráků.
Název Umar dumps Dormammu mi evokuje 1000+1 noc, co běžela na Nově, ale muzika samotná je heavy as heavy metal can be. Napojuje na ní Blackhead, sdílej spolu skrečovanej riff, jak od Toma Morella. Doteď byly ale jen samý prasárny. Přichází pověstná dovednost Emmure, když už máte pocit, že brzo jim v tom kotli asi zaklepete bačkorama, tak spustěj něco jako je právě MDMA, 10 skladba, kdy si rozmyslíte odcházení z kotle a naberete dech. MDMA vám poskytuje 3 a půl minuty na vydejchání, pokračuje se dál v zabíjení. War begins with you je ten hrozně pekelnej rokenrol, pro mě nejpovedenější song. Je na Emmure nezvykle členitej, a nezvykle vyměkklej. Nevim co mě k tomuhle prohlášení vede, ale instikt říká, že tahle písnička je uplně ale uplně jiný než vostatní. Poslední sladký brejkdaun čeká v skladbě A.I., kterážto dokonce zasmrádá něčim tak nečistym (filthy) jako je drop od Skrillexe. Zatimco teda Skrillex svoje dropy získává pomocí elektropánve a wubwubplotny, Emmure to udělali s basovým zkreslením level "kanál". I tak to jde

Upřímně řečeno, na poslech doma je Slave to game docela nudička, ale na koncertě si na toto nechám rozbít ústa s radostí. Notná dávka kreativity je taky úctyhodná, deathcore neni zrovna párek v rohlíku a jentak něco novýho tam jentak neuváženě nandat ... chápete, k čemu by to mohlo vést.

Haha, I am already dead, jak řiká Frankie.