Our Last Night sou banda vodněkud z Ameriky, soudivše podle labelu Epitaph records. Docela těžko o ně někde zavadit, sou předevšim jedna z takovejch těch under-rated bandiček. Myslim, že je zřejmej důvod, vypadaj ty kluci jako hrozný slušňáci. Jen se podívejte.
Vyšlo to 17. srpna letošního roku, bohužel bez žádnýho klipu zatim, jenom lyrics videa, ale i tak mě to docela navnadilo. Tady zde Liberate Me, jakožto největší trhák z alba.
Album Age of Ignorance je až nevkusně explicitní s politickym podtextem, přičemž nemam ponětí, na co si v tý Americe stěžujou. Zase nadruhou stranu, je jim výborně rozumět i skrýmovanejm pasážím, když víte, co očekávat, což je vlastně i pozitivní. Hned první písnička se zove Fate má nájezd ve správnym viktoriánskym stylu, a vy nevíte, jestli se v týhle melodičnosti ponese i celý album, natož abyste řekli, jestli se vám to vůbec líbí. Send Me The Hell je dosti přesvědčivá v tom, že i post hc se dá dělat jinak. Je to je panečku bomba se všim všudy, indie turboriffem i slapovanou fusion jazz basou. Trevor dává najevo, že ďábel puberty se dá zužitkovat na top notch vejškách, co si může málokterej zpěvák dovolit.
Age of Ignorance mě vykostila tim nádhernym woo-ooo-ooo prvkem, kterej mi příde zcela geniální a dělá z ní ultimátně chytlavou vodrhovačku. Reason to love začíná fakt umrdaně, bodejť by ne, když je to slaďáček. K Simple Plan to nemá daleko. Jestli ste během Reason to love usnuli, tak vás probudí Liberate Me, s drajvem jak stará svině a naopak loudavym refrénem, což je neobvyklé a originální. A možná příde i brejkdaun. Ve skladbě Voices se necháte od hlavy k patě ponořit do barvy Trevorovy hlasu, ten kluk je vážně dobrej. A je to slyšet, je to kurva slyšet, že se ani moc nesnaží, to, čeho je skutečně schopnej, zjistíme až za pár let.
Conspiracy, já si nemůžu pomoct, se mi taky líbí. Narozdíl od Caleba Hovna ale Trevor ví, jak se frázuje, takže mu lyrics seděj do melodie a nemusí si pomáhat hlasitejma přídechama, aby tam bylo aspoň něco. A v Enemy je třeba takový sólo, že by se z toho posadil i Satriáni. Devátá písnička je Invincible a hmm-- to bude asi moje oblíbená, protože je tam pěkně synťák suchej jak osmdesátky. Refrén je zpěvnej jak prase a teď si to posaďte do koncertovýho modelu, kde celý publikum řve s nima. V tom musí bejt energie, že i ČEZ by zezelenal závistí, přestože melodie je spíše taneční. Poslední písnička Sun That Never Sets je hodně, hodně, hodně ve stylu alá D.R.U.G.S., možná tim valčíkovym, tříčtvrťovym taktem, který si s nim hodně hráli, a žádná jiná kapela (teda, nikdo jinej než Matt Good) s tim doposud neexperimentovala. A nesmrdí tam žádnej vágus alá Krek Ouvejs, což je milé. A vono celkově je to takový milý. Skutečně vřele devět z deseti Nechápačů doporučuje v okamžik, když už máte dost všech střev a jiných oplzlostí, kterými vás plní producenti ostatních core kapel.
