Nechápač zase sjel něco aktuálního. Crown the Empire.

Příliv hajpovanejch kapel z Punk Goes Pop vyvrhnul na břeh Rise Records novou kapelu pro mládežnické emčo přívržence. Nechápač neváhal ani sekundu.

Vlasta Horvát s bafometem na krku. Už se vám chce brečet?

Měli sme již tu čest se s nimi seznámit při coveru Payphone, však na chladnokrevného Nechápače valného dojmu nezanechali. A tak, když se mu Crown the Empire zjevili i v odběrech na Youtube a to přímo takhle:

tak si řek: No to bude prdel. A takyže byla.

Když se totiž prokousal přes podivně frázovanou mutaci recitálu čistýho vokálisty (z kterýho si činil čistou psinu), tak se dostal do nádherně melodickýho refrénu, a to Nechápačovi sedlo kurva tak, že si je stáhnul a poslouchal a poslouchal a poslouchal furt dokola. Kundapárek, tohle nečekal.
Tyhle složitý melodický věci mu prostě ve veškerym tom chaotickym kraválu, vzteku a běsu současnýho metalkóru chyběly. Kdo řiká, že tohle je měkký, tady má vodkaz na něco lehce tvrdšího a povolení k odchodu za trylkování "Satan, Satan, Satan, Saaataaan" po zbytek dne k napravení střevní bioflóry.
Crown the Empire vydali dne  20. listopadu 2012 asi desku s názvem The Fallout, která je údajně uplně jiná, než trancecore, kterým doposud kráčeli (nebudu machrovat, neslyšela sem to, ani se nechystam), čítá deset útvarů o celkové délce 37:24 časové jednotky. Jedná se o konceptový album, jak mi Bery vysvětlil, že se řiká těm vole tamtěm nópřece-- koncept! Celý album se nese v jedný myšlence a odehrává se v něm příběh, byť v tomto případě s docela banální zápletkou.  Každá písnička z tohohle alba je vážně textovej skvost, což dokazuje že tyhle texaský burítožrouti maj ňáký excelentně předlouhlý básnický střevo. Jsou fantastickym příkladem toho, jak lyrics dokážou vyšperkovat naprosto průměrnou píseň na uplně jinej level, což si spousta hudebníků asi neuvědomujte a současnej metalcore je hodně z týhle stránky umělecky zanedbanej (nikdy si nečtěte lyrics Crossfaith, sou náramně podobný lyrics randomovýho j-popovýho tělesa).
Nějak se mi nechce hodnotit skladby jednotlivě, protože sou všechny na ňák moc podobný vlně, a rozdíly v nich sou prakticky nyjanse. Nicméně Fallout je takovej mulťák. Já v tom slyšim kvalitní breakdownový řachance jak vod The Word Alive, metalcorový stupnice alá Miss May I, vyteplený čistý refrénky Alesany, nechyběj ani hopsací trendy synťáčky a další pičoviny. První, co mě napadlo bylo Panic! At the moshpit, což pravděpodobně je. Ale kdybych měla uvést nějakej prvek, kterej by jim byl skutečně typicky vlastní, jak Applovskej kopyrajt na všechno, tak to je to, že všechny tyhle zmíněný věci zvládaj vážně na vysoký úrovni, protože zvládaj kompozici. Díky tomuhle serou jednu konzistentní písničku za druhou, na kterou navazuje další. Brejkdauny necpou do každý písničky, jenom proto, aby měla brejkdown. Ladění taky nelámou přes koleno, jenom aby zněli víc tvrdě do nějakejch Gdropovejch šíleností, do kterejch se pouštěj třeba Attack Attack! (Caleb Hovno neumí na nic hrát pořádně, smiřte se s tim)
Tohle je opera. Možná mám podezření, že některej z nich chodil na konzervatoř. Vode mě za 85% za to, že mě vytrhli z žumpy generickýho metalkóru. Fakt sem to potřebovala.

Crossfaith prostě nikdy nezklamou- EP ZION GOES FOR EPIC ZION.

Nějak mi unikl datum zveřejnění nového EP japonský divize masakru, Crossfaith. Došlo tomu už někdy v srpnu, takže tahle recenze (kterej je vlastně rekomend) bude trochu vopožděná. Ve víru debat a nadávání na téma posraný Brno, Brno buzerantů plno, sem opomněla čekovat jejich fajsbuk, za což se jako věrný a oddaný krosfejtník hluboce stydím.

Celej počin ZION byl popsala jednim slovem a to slovem námrd, protože je ultraextrémně zdařenej a Crossfaith by už aspirovali na legendu post hácéčka a metalkchóru, kdyby nebyli asijsí, a nejezdili turné akorát po Kamčatce. Do eméru je ještě nikdo nevyvez, akorát OM&M s nima dali turné po Británii. Jaký štěstí, že je sem vezou Bleed From Within.
Chtěla sem se rozvášnit o tom, jaká je která písnička extrémní namrdávačka a smršť pekelnýho hněvu, Luciferova žluč s redbullem, ale nakonec si řikám, že bude lepší, když si to bez rozvleklejch keců poslechnete sami.

Cya v Brně.

Of Mice & Men The Flood Reissue je prostě námrd

Kapela OM&M prochází stále nějakejma personálníma změnama, právě proto usoudil, že plánované reissue je právě kvůli tomu, že hoděj pár songů do jiný tóniny, eventuelně to přezpívá nějakej jinej kvokálista.
Jaká je skutečnost a jak moc pravdivé byly Nechápačovy odhady se dozvíte na konci našeho dnešního dílu Na stopě. Místo tradiční znělky však užijeme novou pecku, The Depths.

Již při prvním riffu si vybavíte uplně jinou kapelu, než naše známý OM&M, který byli v originálnim Floodu dost vysluníčkovaný až přímo kytičkový s puntíkama. Tohle zní něco jako Slipknot featuring Mitch Lucker, a mě se to kurde líbí. The Flood je megaepickej náser taky, stejně tak jako The Storm. The Calm je taková voddychovečka na začátku, při který si uvolníte svalstvo (předevšim svěračů), protože budete mít po tom co dělat, abyste samou radostí udrželi stolici.
Jsem skutečně nadšená, dávám celých jedenáct z deseti, protože tohle potěší jak milovníky melodického deathcoru, tak i se na to dá hopsat a omdlívat z krásného eltédéčka krásného Alana Ashbyho.

 Fešák, co?

Tak teď, co ta sestava aktuální. Nejprve měl detektiv Nechápač pocit, že zase vyhodili Austina z kapely, kterou si dokonce sám založil. Člověk si říká, no, tak to musí bejt fakt ballbag, když ho věčně vyhazujou z jeho vlastních projektů, ale nikdo neví, že čtyřmetrový Austin s předlouhým požerákem má Marfanův syndrom, což je něco, o čem Nechápač slyšel v histologii a měl to eskamotér Hudýny a houslista Paganýny, kterejm to umožňovalo dělat ty jejich píčoviny s rukama, protože jeden z mnoha příznaků týhle vrozený poruchy pojivový tkáně sou i hypermobilní klouby. O tom, do jaký míry je hypermobilní i mastodont Austin, nevíme nic, však jen to, že má vážný srdeční problémy, občas si na nějaký operaci sem tam na chvíli exne, ale je stále naživu. Proto by se nedalo divit, kdyby OM&M se ho chtěli zbavit, protože si moc nedává dlouhý šňůry. (Pozn. tento syndrom však nevylučuje, že by nemoh bejt zároveň i ballbag)
A zde důkaz: Jednou mu skutečně srdce vyndali. A nechali mu rejhu v čestpýsu.

Takže jednim šmahem: kapela hraje v složení Austin, Valentino, Alan a Phil. A maj se rádi, to je hlavní, tak snad jim to dlouho vydrží.

Nebe a peklo jarní anime sezóny

Jak jistě víte, Nechápačka bejvala celkem posedlá animákama a ledasčim s tim spojenym. Tak jde čas a mladá a neklidná Nechápací se uklidnila a zestárla, takže ze všech těch animáčů už odebírá pravidelně pouze Gintamu.
Ví tedy, co vychází nadále, ježto se serverům s anime nevyhne. A současná sezóna je vážně jízda po horský dráze, minimálně alespoň pro Nechápačův žaludek.
Nechápačovo nebe: vyšly poslední dvě OVA Black Lagoon, Roberta's Blood Trail.
Když se toto dočetla, tak sem si řikala, hm, tak to teda stáhnu, z respektu pro sérii Black Lagoon, předpokládaje, že to bude vo psychoslužce Robertě, která zrovna neni maj fava kara. RBT má celkem pět dílů, první je spíš politickej, pak je to violence, pak zase violence, pak je violence a nedává to smysl proč, a megaviolence s megakoncem. Schématicky to působí jako jednoduchý děj, defacto takle probíhaly všechny epizody Black Lagoonu, tak proč sem z toho tak vyndaná?
za jedna: Postavy Black Lagoonu sou prostě kurva hustý. Rozumíte tomu, Revy je relativně nejobyčejnější  postava, jakožto psychotickej gunman, pak je tam jeptiška, co má v sobě asi tolik božího poselství, co Courtney Stodden, vo psychouklízečce sem mluvila, šéfka Hotelu Moscow s ustřelenym kusem ksichtu, thajka, co má akcent jak to nejlepší z holešovický tržnice a japonská školačka, co šéfuje yakuze... All of your dreams come true!

za dvě: Je to vážně dobře vymyšlený.

a za tři: Je to prostě Black Lagoon. Posílám tři ukrutný scény. a moje oblíbená hláška of all the time: God's not here. He's on vacation in Vegas.

No a narovinu vám řikám, že na to, že Black Lagoon působí jako totální béčko, tak to neni pravda. Z posledního dílu mi bylo uplně špatně, což znamená, že děj je dost maso.

Tak a teď to zlo. Kdo by to byl čekal, včera sem ze zvědavosti stáhla první díl Black Rock Shooter. Nevim co sem čekala, prostě to měla bejt inscenace, ne... oživení konkurence vokaloidů do anime. BRS je hezčí než vokaloidi, dokonce ani nemá hlásek jako Agáta Hanychová po nechtěném vdechnutí vzduholodi plněný héliem, ale to anime je vážně mrdka krtka. Ze začátku sem si nebyla jistá, jestli to, že když čumí na jednotlivý předměty a řiká jejich barvy, tak má bejt pokus o melancholii nebo flashback z teletubies. Celej ten díl byl zcela divnej, děj nula nula nic. Také mám takový perverzní koníček,  a to je odhadování, jak film skončí a většinou se mi daří někomu zkazit film, byť ho taky vidim prvně. U anime dokážu vodhadnout děj ale jen max pět dílů dopředu. Tohle mi je jasný celý už teď. Až já budu dělat anime, tak tohle zparoduju, protože tohle je fakt votřes, kdejaký porno se může chlubit lepšim dějem než Black Rock Shooter. Takže pokud si rozjedete byznys s vokaloidama, zamezte jakýmukoliv šíření po jiný ose, než programový, někomu by se mohlo udělat zle.

Nechápačovo obludárium promotes Frank Carter's Pure Love.

Nojo, málo bylo hejtů, málo, málo. Ani tohle nebude řádnej Nechápačův hejt. Vlastně ani nevim, jak to správně nazvat jinak, než rekomend, což od nynějška bude nový tag na Nechápačově blogu.
Před nějakym časem sem tu dostala z čistajasna záchvat vo tom, že Frank Carter je prostě borec, a že Gallows sou zmrdi, přičemž Frenký si založil něco novýho. Pure love. Jestli ste viděli, nějaký intervju s Frenkem, tak víte, že když Frenk mluví vo religion and politics, tak to sou nejčistější emoce, jaký kdy můžete z lidský bytosti vytřískat, je to jako šestkrát destilovaná nenávist. Zatimco Gallows blili ve studiu vokurky, Pure Love zveřejnili nějaký dosti nicneříkající intříčko.
Premiéra kapely Pure Love proběhla 14.2.2012, na Valentýna, Nechápač chápe ledacos a má Velkou teorii na všechno, ze které (mimo jiné) vyplývá, že existuje nějaká hladinka kýčovitosti, která když je překročena, hovoří se vo umění.
Na twitru druhýho dne, teda 15.2. Frank tvýtoval, ať se neptaj jeho, jestli sou nějaký videa z toho koncertu, ať se ptaj youtube. Asi bych byla taky .... neduživá z takovejch dotazů, víte vono, když frontmenujete, tak se většinou u toho nestíháte natáčet.
No tak sem to našla. Seru sem jen první tři songy.

 

To je to intro a k tomu písnička Hits.

Pak tady máme Bury my bones, to je pecka.

Anthem. Asi. Tu mam ráda.

Zbytek si dohledejte dle svýho zájmu sami. Sem ráda že sem sehnala něco v úcházející kvalitě a autorovi bych nejraději vyjádřila své díky v pěti světovejch jazycích.

Takže pokud ste si to právě poslechli prvně, tak se tváříte asi jako, "Tyvlé Nechápači, vodkdy ty posloucháš kántry? Tohle by mohli hrát leda na rádiu Blaník."

tak Nechápač odpovídá: "Od tý doby, co dělá kántry Frank Carter." 

Víte, tenhle rapid change of style se mi za dobu, co poslouchám hardkůreček už jednou stal, a to když Sonny Moore vodešel z From first to last, protože do něj ryli, že moc kouří a že si zničí hlas, vysral se na zpěv a FFTL, koupil elektropekáč a wubwubpánev od Horsta Fuchse, změnil si méno na Skrillex a stal se z něj DJ.

A je to vlastně jedno. A víte proč?

Protože Frank Carter does not give a fuck.