Pane...

Pane, pojedeme do Kolína!

Polibte mi prdel.

Muck!

A jedéém!

Ráno sem se probudila u Áberových nohou, na Kachniných nohou. Kachna měla upalovat do školy, ale na zimních pneumatikách jezdit v květnu je zbytečný násilí. Tak pojedeme přezout boty. Levně. Rychle. Hned. Tak sme jeli místo do školy, do Kostoprdelce.

Péča Kachnu přezul asi za deset minut a my měly celý den před sebou.

"Kam pojedeme?"

"No, do Kolína, přece."

"Daleko."

"Tak Českej Bröt." Pak sme prošvihly zatáčku a nakonec do toho Kolína fakt dojely. Byla to vážně prdel, je to prča tyhle naše vejlety.

Kachna moc netroubila, ani nenadávala, jak to mívá ve svém dobrém zvyku, to vše si vynahradila až když jí před barákem sejmul náraznik kokot v pažoutovi. Je to voser, ale co. Dáme to vopravit, a pak pojedeme zase do Kolína. Ale do toho nad Rýnem.